Plyn(e)
pominout
a jenom se neminout
v názorech
napsaných ve slovech
na zdech pokojů
a v dotecích
ležet ti na plicích
a do ticha dýchat
jak klapky klavíru
údery pocitu
když nepřijdeš
nic se nestane
jen se nestavět
proti životu
dopady bytí tu
naživu
jsoucen a osudu
(na který nevěřím)
jednou nikdy nebudu
deme, nebudeme nikdy jednou navždy
Světlotma
spolu i bez sebe
s tebou i bez tebe
i beze mě
i bez nich
v životě
ve smrti
ve světle nicoty
Ani to není všechno
Mám se, Mám Tě
Občas mám pocit, že se nic neděje.
Hledím do prázdna a přemýšlím ve stoje.
Občas jen proplouvám životem bez boje.
Občas chci víc než co mám
co dostávám, to dávám
co dávám, to dostávám
někdy i víc než jsem chtěla
teda nechtěla, neunesla, nesnesla.
Ulehám na cestu protkanou zrnky prachu, který tu zbyl a vítr do něj jemně fouká
na konci bez cesty postává louka
planina
pomalu odrůstá půlnoční květina
a já hledím do té dáli,
která nemá konce,
která byla tou, jenž žhne až pálí,
jenž spaluje jak žár
dnes může být prázdnotou, ale i nadějí,
že věci se hýbou,
že věci se dějí
a nic není bez boje
já hledím do prázdna a přemýšlím ve stoje, jaké možnosti má naděje skýtá
zda ještě žiji.
zda ještě dýchám
život můj ví, že nikam nespěchám.
že nepospíchám.
že vše se dělo a děje jak má, i když nic se neděje a i když má naděje z mlhy mi mává
i tak jsem šťastna
i tak tě mám, živote, ráda
Němá řeka
Až zhasne tohle tělo,
které chvíli bylo mým.
A patřilo mi (skoro),
a drželo mou podobu,
charakter, mou osobu.
Tvé já a duše zahalená do těla,
jako by s tebou žít už nechtěla,
protože se nestaráš,
protože nevíš, co chceš,
a protože nic nechápeš.
A chápat ani nechceš.
Až zhasne svět, který tvořila jsem.
K mé osobě.
K tomu čemu věřím.
Žít život upřímně a nestarat se víc než nutně musím. Všechno už to znám, teda aspoň tuším, že vím snad...že bych mohla vědět.
Hledět do prázdna, počítat vteřiny ticha,
toho jak čas plyne.
A v jednom prázdném tichém okamžiku,
slyšet spílat tichou řeku,
která rozlila se,
do mé duše.
Jak tiše řve.
Tak klidně.
A tak hluše.
Cítit v plicích hladinu
Za noci krást pohledem oblohu
Vyslovit něco, co jindy nemohu
lehce se nadechnout
a cítit v plicích hladinu
když přecházím po špičkách oceán
Co bude dál?
Až jednou nebudu, až i já pominu.
Všechno krásné uplyne.
Člověk není, je.
ze smutku člověka
čekat na štěstí
člověk se načeká
život mu zevšední
a než se naděje
život mu protek.
Ještě chvíli cítit.
Tvé teplo, tvůj dotek.
Al(obal)
Obalit se do smutku.
Schovat se a zhasnout tmu.
A vsáknout se do nikam
a dělat, že tu nejsem.
Mám pocit, že zas utíkám.
Někam spěchám. Nevím kam.
Vytratit se ze světa,
kde dotkla se tě věta,
kde řeč podlehla emoci,
kde smutku neutečeš.
Kde snažíš se jen ze všech sil
zahnat vše
co v tobě ještě žije.
Přežívá.
Co vyvolává emoce,
v nichž tvá duše vyhnívá.
Když tě nikdo nevidí,
když se nikdo nedívá.
Po dlouhé době (to snad ještě občas mohu).
Občas nic
Splín se mi vryl do paměti
Chci uklidit špínu, zamést smetí.
Ale jak, když někdo pořád pootvírá dveře
a venku je ještě vítr.
Light keeper
Becoming the beaming light
in times when nobody knows how to raise a glass of feelings
an innoncent light keeper
when you try to hide in the shadows
being swallowed by the dark.
Becoming the beaming light for the world
for you
Shining and rising to the fullest with the purest heart.
Listening my inner voice.
I’m the light keeper
Kroky do němoty
Kroky do němoty.
Přijdeš domů,
sundáš boty
a pes tě nepřivítá.
Chvíle úzkosti,
kdy se v tobě zmítá představa na život,
který nežiješ.
A někdy bys chtěl.
Máš možnost, se rozhodnout.
Ztráta skupenství
Ztratit se v davu
vypnout hlavu
a nechat se chvíli unášet
na vlnách jiných.
Rozplynout se za chůze
a roztéct se kam jen to jde.
Na mokrém asfaltu za deště
cítit zase život v klidu.
Cítit se.
Život mnou protéká
a nedá se zpomalit.
Hledám zápory a klady,
stále se otáčím k někomu zády.
Cti.
Už nevím, co žiju, a jestli vůbec.
Chvění a pnutí
a já nevím
co všechno tě nutí
nadělat si ze života paseku,
pak je lidem do breku,
a ještě se tomu diví,
že slunce nesvítí jen pro jedno kvítí
a že lidi jsou spolu tak nějak ze zvyku.
Co je to za logiku být někde,
kde nevím jestli být chci.
Nebo vlastně nevím co chci
a je mi to jedno.
Asi.
V noci nespím.
Jen se divím nad dnešním světem
a přemýšlím o tom, co řeknu tobě,
a co řeknu jednou dětem,
nebo psovi,
jestli ti to takhle stačí.
Nebo ti to někdo poví,
a já už nevím,
už mám odžito dost.
Bolesti.
Chci zase radost a štěstí
a mít někoho či něco rád
pro něco žít
a za něčím si jít
a pro něco čemu věřím bojovat.
A mít ráda sebe.
To mám.
Mám se.
